Doufali jsme, že chybějící zavazadlo k nám skoro po týdnu už dorazí, nebo alespoň do okresního města Mchinji, ale nestalo se tak. Máme tam mimo jiných věcí i spoustu technických drobností, které nám umožní namontovat háčky na moskytiéry nad postele pacientů, zafixovat solární světla, ale i dětské výživy, oblečení či brýle pro místní pacienty. V neděli jsme si s Aaronem říkali, že je naše několikaletá práce v této oblasti vidět v tom, že potkáváme méně těžce podvýživených dětí, hned další den nám jich ale dorazilo do ordinace zase dost, asi nám to mělo naznačit, že naše práce není zdaleka u konce.
V úterý zavádíme lístkový systém, aby pacienti nemuseli stát v řadě a netlačili se do dveří ordinací. Jak se ale ukázalo, moc to nefunguje, pacienti čísla znají, ale striktně je nedodržují a dokonce s nimi chodili ještě i druhý den.
Máme další hospitalizované pacienty, práce je hodně, končíme až pozdě večer na čísle 130 léčených za den. Jednu ze starších pacientek k nám vezli na kole 6 hodin, člověk si ani nedokáže představit, jak nepohodlné to musí být po zdějších prašných a značně nerovných hrbolatých silnicích.
Ve středu bereme jako první pacientku paní z Mchinji, dorazila k nám za léčbou až z okresního města, kde je poměrně velká nemocnice. Musela přitom použít až 3 dopravní prostředky a cestovat několik hodin. Dozvěděla se o nás od své známé z jiného města, kterou jsme úspěšně léčili. Některé maminky s dětmi, které jsme brali jako poslední, zůstávají na noc ve volných pokojích nemocnice, dáváme jim nemocniční deky a zajišťujeme jídlo. Poslední zavazadlo dnes už konečně dorazilo z letiště.
Rozhodli jsme se zajistit částečnou soběstačnost nemocnice tím, že na nezastavěné části velkého nemocničního pozemku budeme pěstovat různé plodiny – kukuřici, sóju, arašídy, maniok apod. Výnosy, které by se měly rok co rok zvyšovat, budou k dispozici pacientům, personálu a budou i zdrojem potřebných financích. Celý chod nemocnice to zdaleka nepokryje, alespoň však částečně. Navíc prodejem plodin s garantovanou nižší cenou než nabízejí překupníci i tímto způsobem místním obyvatelům významně pomůžeme. Obyvatelé okolních vesnic k naší radosti začínají myslet obchodně a před nemocnicí se v nutné vzdálenosti od hlavního vchodu objevuje provizórní tržiště nabízející občerstvení čekajícím pacientům a jejich rodinám. Vždy máme radost, když místní obyvatelé projevují aktivitu.
Ve čtvrtek máme opět přes sto pacientů, otevíráme proto kvůli velkému množství čekajících třetí paralelní ordinaci, k tomu máme jednu místnost pro vyšetřování zraku a další pro rychlotesty z krve a z moči. V další části je lékárna sestávající ze dvou místností, skladovací místnost pro zdravotnický materiál a několik lůžkových pokojů pro muže, ženy i děti.
Zdravotně jsme všichni v pořádku, zvykli jsme si dokonce i na slaměné rohože na podlaze, na níž spíme, které nás ze začátku tlačily. Vždy když se kolem čtvrté hodiny ráno zanořujeme kvůli chladu hlouběji do spacáku si uvědomujeme, jak stateční jsou místní děti i dospělí, kteří musí ten chlad a často i vítr ustát, nezřídka bez přikrývky v chabém oblečení s dírami, bez pyžama, či ponožek. Přivezli jsme poměrně dost punčocháčů, dětských ponožek a společně s termfóliemi je rozdáváme, abychom tak alespoň trochu zmírnili jejich utrpení. Nakonec to vidíme i v ordinacích, kašel a horečka patří k nejčastějším potížím našich pacientů.