Pár dnešních řádků bude o pobytových podmínkách. V letošním roce spíme poprvé přímo na venkově, na periferii vesnice Fanuel. Bydlíme v domě našeho místního koordinátora Aarona, který je jako jediný široko daleko zděný a má plechovou střechu, nejsou tam však postele, ani police či skříně. Kolem nás jsou domky z hlíny se slaměnou střechou. Máme k dispozici pro 8 osob 3 místnosti, ta největší z nich je průchozí. Místo postelí jsou na podlaze slaměné rohože, osobní věci máme na podlaze nebo v zavazadlech. Výhodou je, že tato vesnička má jako jediná v okolí studnu s filtrem a k tomu nám místní připravují jídlo z dovezených surovin resp. ze zakoupených ve vesnici a ohřívají nám vodu na čaj a na osobní hygienu do plastových nádob. Místní chodí spát dřív než my a taky dřív vstávají. V životě se orientují podle slunce. Po probuzení navštívíme dva malé domečky se slaměnou střechou, kam se vchází v předklonu. První je z obyčejné hlíny s dírou uprostřed a nápisem pro nás wazungu (tedy cizince) Toilet. Když se za několik let žumpa naplní, postaví se na jiném místě. Koupelna má stejný rozměr a vypadá stejně, jen otvor pro výtok vody je pod jednou ze zdí přímo v podlaze. Koupelna je však z pálených cihel, přesouvat se totiž v budoucnu nebude. Pod slaměnou střechou je hůl, která slouží na zavěšení věcí.
Základem naší snídaně je sójová kaše a malawijský čaj. Po snídani vyložíme na slunce solární články k nabití, nabereme vodu ze studny do filtračních lahví a potom už odjíždíme do nemocnice, je to jen pár kilometrů, kde nás čekají povinnosti až do setmění. Když se vracíme, čeká nás už připravená večeře. V drtivé většině případů je to kousek kuřete s minimem masa, ale zato dost rýže a jakési rozvařené zeleniny. To je další velká výhoda tohoto místa. Každý večer jsme po ošetření velkého množství pacientů a řešení dalších úkolů dost unavení a pokud bychom si museli vařit, bylo by to na úkor spánku. Obralo by nás to o drahocenný čas nutný pro nabrání sil do dalšího dne. Jen dva večery jsme si kvůli změně připravili na ohništi špagety s kečupem. Ty jsme nakoupili po příletu v Lilongwe. Co z večeře nesníme, necháváme místním. A je toho vždy dost, oni nemají vůbec odhad na počet porcí. Sójovou kaší ze snídaně jsme podělili i nemálo dětí v rámci malnutriční kliniky.
Chlad a prach jsou součástí každého rána i večera. V období úplňku se dalo pohybovat venku i bez osvětlení, jinak však potřebujeme čelovku nebo solární světlo. Už i proto, že se kolem pohybuje dost domácích zvířat, nedávno se navíc narodila štěňátka a malých kuřátek jsou tady snad desítky. Okolí osvětluje jen jedno ohniště, žádné pouliční osvětlení. Jedinou večer osvětlenou budovou je díky solárním panelům až naše nemocnice.