Dobrovolníci Česko-Slovenského spolku International Humanity směřují do nejchudších oblastí světa. Snaha pomáhat nás vede po cestách i necestách, ve dne i v noci fascinující přírodou do drsné reality každodenního boje o přežití.
Při putování po venkovských oblastech Afriky, ať už autem, pěšky nebo volským povozem, se člověku vynoří v mysli mnoho otázek. Tou základní je, proč je svět i v 21. století tak krutě nespravedlivý.
Velká část populace u nás si neumí představit život bez mobilních telefonů a bez přístupu k Internetu ztrácí po krátké době duševní rovnováhu. Mnoho lidí už nemá schopnost radovat se z malých věcí a nutnost uskromnit se v horších časech berou jako útok na své základní právo mít se dobře jen proto, že se narodili ve vyspělé Evropě.
Zatímco hospodářská krize se ve vyspělém světě projevuje například menšími nákupy luxusního zboží, nebo méně častými návštěvami kina či restaurace, velkou část obyvatel chudých rozvojových zemí přežívajících předtím s vypětím všech sil na hraně existence stáhla hluboko pod hranici chudoby. Nezbývá jim už ani na jedno skromné jídlo denně. Oni přitom krizi nezpůsobili, jejím prapůvodcem byla nenasytnost bezcharakterních lidí v bohatých zemích. I přes hospodářskou recesi ve vyspělém světě nikdo neumírá na podvýživu, každý má oblečení, obuv, možnost chodit do školy a šanci zlepšit si životní podmínky poctivou prací a svým talentem. Nemalé části obyvatel bohatých zemí zůstává dost prostředků i na cesty do exotické ciziny. Často tráví dovolenou v bublině luxusu vícehvězdičkových hotelů se službou all inclusive, absolvují výlety na safari po předem stanovených trasách se zabezpečenou infrastrukturou a s co největším pohodlím. Mimo turistické resorty je však situace úplně jiná.
Nejvíce zranitelné jsou v rozvojových zemích děti. Jejich rostoucí organizmus potřebuje v potravě bílkoviny, vitamíny, minerály a další základní složky, jejichž nedostatek způsobuje poruchy vývoje, oslabení imunity a zbytečná úmrtí. Nepříjemným každodenním společníkem je chronický hlad, s ním je všechno mnohem těžší a vyčerpávající. Oproti tomu vyspělé země bojují s dětskou obezitou, velká část dospělé populace trpí nadváhou a z ní pramenící cukrovkou, což je nutí paradoxně investovat nemalé prostředky do hubnutí. Pitnou vodu tekoucí z vodovodu přímo u nás doma považujeme za samozřejmost, stejně jako osvětlení, elektrický proud či teplou sprchu. Většina obyvatel afrického venkova nic z toho nikdy neměla.
Děti mají jen jeden kus použitého second-hand oblečení, za které jsou moc rády. Pokud potřebuje vyprat anebo zmokne, nemají co na sebe. Velká část chodí bez bot. Nemají dětský pokoj, dokonce ani postel, knížky či hračky. Nemají přikrývku, která by je chránila před chladným počasím v noci. Spí na podlaze v hliněné chýši bez ochranné sítě – moskytiéry, poštípané od komárů zbytečně umírají v milionech na malárii. Když je dítě nemocné, rodiče nemají na léky, kvalifikovaná pomoc je často až příliš daleko a ani větší nemocnice obvykle nemají prostředky na léčbu.
Pokud jejich rodiče zemřou na AIDS, stanou se z dětí bezprizorní sirotci, kteří se musí postarat samy o sebe. Nevinné oběti smrtelné pandemie. Pokud se jim podaří v suché půdě něco vypěstovat, budou mít naději na prežití.
Chudí Afričané musí těžce pracovat, aby vůbec přežili. V teple, suchu a prachu musí nosit vodu v těžkých vědrech ze vzácných životodárných studní. Ty jsou však nezřídka špinavé, kontaminované, způsobují smrtelné epidemie cholery. Na obyčejné průjmy umírají každoročně v Africe statisíce dětí. Obrovské množství rodičů ztratí to nejvzácnější kvůli něčemu, co u nás považujeme za banalitu.
Rodiče neměli šanci získat vzdělání, museli místo toho v dětství pracovat. Proto jsou schopni žít jen tak, jako jejich rodiče a prarodiče, zasadit před nástupem sezóny dešťů a několik měsíců čekat, jestli budou srážky dostatatečné. Pokud ne, bez úrody jim hrozí hlad a jako první si to odnesou děti. I proto působí africký venkov, jako by sa tam zastavil čas. Klíčem ke zlepšení je proto vzdělání.
Dáme-li dítěti šanci vystudovat střední školu, položíme základ budoucí inteligence země. Vzdělané dítě nebude mít 6-8 dětí, ale 2, bude ovládat angličtinu, umět pracovat s počítačem, díky čemuž získá dobré zaměstnání a do konce svého života se bez vnější pomoci postará o svou rodinu. Nenakazí se AIDS ani dalšími nemocemi, protože bude vědět, jak se přenáší a jak jim zabránit. Jednoduše, nebude opakovat chyby svých rodičů, kteří šanci na lepší život neměli.
Současně musíme dát dětem šanci, aby se dospělosti vůbec dožili. Poskytujeme jim bezplatnou zdravotní péči přímo na venkově a zájem je obrovský. Na pár lékařů připadá několik set pacientů denně. Skutečného lékaře vidí mnoho z nich poprvé v životě a tak přichází se vším možným – od vysokého tlaku, astmatu a epilepsie přes velké množství různých infekčních nemocí až po úrazy a popáleniny. 95 % stavů zvládáme vyřešit přímo na místě, u zbytku potřebujeme lepší diagnostiku a hospitalizaci. To ale není tak jednoduché. Místním nemocnicím chybí lékáři, zdravotnický materiál i léky. Jejich zásoby pokrývají skutečnou potřebu jen z 5 %. Nestačí tedy pacienta do nemocnice dopravit. Musíme se o něj postarat i dál. Léčení v Africe nám dává možnost zažit skutečnou medicínu bez zbytečné byrokracie. Na papíry ani nezbývá moc čas. Je to fyzicky únavné, náročné na úsudek a koncentraci. Pokud lékař dokáže nasadit léčbu bez laboratorních testů, ušetří peníze na jejich nákup a o to víc léků budeme moci získat.
Máme úctu k lidem, kteří bojují s tak nepříznivým osudem den ode dne. Rodiče nemají jistotu, že jejich děti přežijí další 2 měsíce. Nikdo z nás to nejenom nechce zažít, ale raději si tu bezmoc ani nechce představit. Fámy o potravinové humanitární pomoci Afričanům jsou jen mediálním klišé. Drtivá většina z nich nikdy žádnou pomoc nikdy neuvidí ani nedostane. Je totiž určená jen pro případy absolutní humanitární katastrofy. Jinými slovy, jen když počet umírajících dětí přesáhne předem stanovené statistické číslo. Není to v dnešní době nepochopitelné? Člověk posílá techniku na Mars, konstruuje roboty a bezpilotní letadla, není však schopný postarat se o vlastní druh. Jsme skutečně homo sapiens? Člověk rozumný?
Na základě téměř 10-leté zkušenosti z práce v různých rozvojových zemích jsem si jistý, že ani v Africe nezažije otec rodiny lepší pocit, jako když se dokáže sám postarat o svou rodinu. Potřebuje však radu, protože neumí číst, nemá rádio, televizi ani internet – např. co pěstovat místo stereotypní a nevýživné kukuřice a potřebuje na začátek pomocnou ruku – nástroje, hnojivo a materiál na plot či holubník. I malá pomoc dokáže změnit nepříznivý osud až překvapivě velkému počtu lidí. Samozřejmě hlavně tehdy, použije-li se pro daný účel každá získaná koruna. Tak, jako to děláme my jménem humanity, empatie a solidarity, základních atributů obyčejné lidskosti. Musí nás však být co nejvíce. Pomozte s námi.
Doc. MUDr. Rastislav Maďar, Ph.D. předseda International Humanity